Focení agility jsem zatím nepřišel na chuť: fotograf si musí pečlivě obhlédnout parkůr, najít místo kde nebude vadit
slunce a kde nebude hloupé pozadí a když se zadaří, tak z toho místa dokáže vyfotit tak tři kompozice
(dejme tomu: pes vybíhající z tunelu, pes na áčku a pes na překážce č.9). Do jedné z kompozic mu vždycky vleze psovod,
jednu nezaostří foťák dost rychle (klasika je ostření na prdel) a u třetí se ukáže, že není vůbec zajímavá.
Když tam máte známé, kteří by rádi fotku toho svého superpsa, tak máte 3 pokusy ráno a 3 odpoledne -> žádná legrace.
No pak se přidají dlouhé prostoje při přestavování a prohlídkách a obvykle žádné nebo (pro mě) nedostatečné občerstvení.
Málem bych zapomněl na stany u hřiště.. kde fotograf se obvykle musí protáhnout přes kotvící lana, nastěhovat se k
někomu do stanu a pak ještě blokuje jediný průchod ostatním.
„Ještě jsi nepotkala toho pravého.“ „Ještě jsi nepotkal tu pravou.“
Ve slově potkat je nejspíš dvojsmysl… protože denně potkáváme hromady lidí, asi se tí zase myslí sex, jako obvykle.
To bylo drobné odlehčení. Teď zase k vážné práci. Dneska se kouknu na zoubek úsloví o potkávání toho pravého.
Budu se zabývat pouze láskou v užším slova smyslu -> v rámci partnerského vztahu.
Na této průpovídce jsou krásně vidět dva rozdílné (a asi i trochu protichůdné) názory na lásku. První tvrdí, že láska
je (mystický) stav, ve kterém se ocitneme, když najdeme tu pravou osobu nebo ona najde nás, láska je v tomto případě
otázkou osudu, štěstí a obvykle se na ni čeká. Druhý tvrdí, že láska je dovednost, schopnost, kterou rozvíjíme a
jakmile pak jsme připraveni a najdeme další připravenou osobu, pak spolu můžem vybudovat lásku.
Malý kvíz, zkuste si přiřadit následující citáty k těm dvěma názorům:
„Tvrdí vám, že když nenajdete toho pravého, tak jste v prdeli! Ale to je blbost, když to nebude on, bude to tamten a
když to nebude tahle budou to oni. Je nás tu miliony, jeden jako druhej, je nás na skladě příliš.“ -- Dylan Moran (volně zpaměti)
„To největší, co se kdy naučíš, je milovat a být milován.“
„Celý život hledáme někoho k lásce. Někoho kdo nás doplní. Vybíráme partnery a měníme partnery. (...)
A celou dobu si říkáme, jestli je někde, ten pravý, který hledá nás.“
„Cupid, ten malý největší nepřítel!“
Nebylo to těžké, co?
Abych to zkrátil :-) podle mě platí „ještě jsi nepotkal tu pravou“ jen pro synka dřevorubců na Aljašce,
který má ve třídě jen samé spolužáky. Pro nás, lidi v běžné středoevropské civilizaci je to výmluva a chlácholení.
Už jsme potkali mnoho lidí, se kterými bychom mohli žít šťastně a dlouho, ale nevšimli jsme si jich, nebyli jsme
připravení, ignorovali jsme náznaky a nebo jsme je zkátka nepokládali za partii - tohle platí i opačným směrem.
„Chtěl bych, aby to bylo děvče krev a mlíko. Blondýnka, s černou sametovou stuhou ve vlasech.“
„Jo, tak vy máte ještě požadavky na barvu vlasů! To se s tím ženěním rovnou rozlučte.“
Na druhou stranu není radno podceňovat to potkávání :-) To, že se sejdou dva lidi, kteří hledají totéž a proběhne
určitá zamilovanost, je super. Ušetří to spoustu času, ale na lásku dle teorie dovednosti stejně dojde jakmile
přejde první zamilovanost a opět se vrátí na kolej běžného života. Pak se často ukazuje, že jeden nebo druhý nejsou
připraveni udělat ústupky, bavit se o věcech, přijmout druhého jaký je a pustit ho k sobě blízko a podobně.
Asi jste správně poznali, že já jsem spíš fanda dovednostní teorie, nechci se spoléhat na štestí a dokážu si přiznat,
že chyba je ve mě. (Přemýšlím, zda psaní těchto článků není projevem těch chyb... no Max říká, že zbytečně moc přemýšlím :D )
No řekl bych, že stačí... „Takhle dlouhý tunel - je jako stvořený pro nějakou vraždu.“
Ty citáty tam nepíšu kvůli SEO, fakt ne, ale hlava mi to tam sama sází :D
Tak zase příště, drahý čtenáři.
Dneska přijde možná nejkontroverznější článek mé láskyplné série.
Jak jsem psal v prvním článku,
lidi spolu mají být, dokud spolu chtějí být. Tečka. Láska na celý život je krásná věc, ale je to výjimka a nikoli
pravidlo nebo právo.
Zní to hezky, ale věci se vyhrotí. Vezměme si vymyšlený případ, který se zakládá na realitě:
Maruška a Pavel spolu žijí pět let, mají se rádi, hodně toho spolu prožili, loni si ale na jednom z mnoha výletů Pavel způsobil vážné zranění a od té doby musí chodit o berlích. Ze své nové životní situace je v neustále ve špatných náladách, nenašel si nové koníčky, nechce se stýkat s přáteli, dřepí doma a hraje počítačové hry. Maruška no „nepoznává“, to není ten Pavel, kterého si našla a trápí se.
Otázka zní: měla by se s ním Maruška rozejít? Teď se každý lekne a řekne: „Samozřejmě že ne, právě teď potřebuje její podporu a pomoc.“ Dobrá, tak za jak dlouho? Jestli bude stále takový morous a zápecník se špatnou náladou, má s ním být dál, přestože jí s ním není dobře, vztah ji nekultivuje a nenaplňuje? Má odpoveď zní ne. (To už jste asi čekali, co?) Může podniknout pokusy vrátit ho zpět, pomoct mu. Ale nesmí se vyčerpat, nesmí to dělat z povinnosti. On už možná není ten člověk co býval a proto i on potřebuje jiného partnera a pokud by se se oba trápili (byť tedy čestně, do smrti spolu) nikomu tím neprospějí.
Vše se ještě více vykrystalizuje, pokud započítáme do rovnice děti... Jak by mohly vyrůstat děti v rodině,
kde jsou spolu rodiče z povinnosti?
Tak, jsem si na sebe upletl bič (nebo si nasral do hnízda?), protože teď to vypadá, že bych při své přítelkyni nestál.
Stál bych, dokud by sama bojovala a snažila se a dokud by měla to, proč ji miluju. Ale nebyl bych s novou, cizí ženou
a některé bitvy zkrátka nemůžu vybojovat za ni.
Minule jsem se opřel do citové investice, dneska se kouknu na další terminus technikus.
„Nemůžu bez tebe žít.“
Tohle je opravdu okaté. Mít ženu co by beze mě nemohla žít, rozhodně bych to po ní chtěl písemně a nejlépe s potvrzením od doktora.
Jaké odloučení časově a místně ještě dokáže vydržet a podobně. Zároveň bych od ní požadoval reverz, nerad bych byl
podezřelý z úkladné vraždy, resp. nerad bych za ni byl odsouzen. Myslíte, že pojišťovny už takovouhle lásku,
kterou nelze přežít, započítávají do pojistných rizik?
„Když mě opustíš, začnou mi uhnívat kořínky, tvrdnout polštářky a rozpouštět se vejčité váčky!“
(Vejčité váčky jsou v uchu.)
Ale vážněji: pokud někdo říká, že bez tebe nemůže žít je to lhář, buď lže jen tobě a nebo lže i sobě.
Jestli nelže, pak je psychicky v nepořádku a to je asi ještě horší. Ze vztahu musí jít vystoupit,
aby mohl být dobrý. (to zní jako moudro, dám to kurzívou) Ze vztahu musí jít vystoupit, aby mohl být dobrý.
Správně to má zkrátka být: „Já bych bez tebe mohl žít, ale proč bychom to měli dělat?“ Proč bychom se měli vyhýbat něčemu,
co je pro oba dobré a co může být ještě lepší?
Milá slečno z inzerátu, rozebereme si ten Váš případ…
Tvůj inzerát se obvykle nachází v rubrice „Ona hledá Jeho - vážně“, z toho usuzuji, že nehledáš koníček
(jako létání nebo sbírání známek), profesi ani se ti neztratilo dítě, že zkrátka hledáš muže, partnera,
manžela na společnou cestu životem, celým životem, celým tvým životem. V tom však vidím několik háčků.
Zaprvé, představme si, jak by se ti takový upřímný zájemce ozval:
„Milá Terezko, četl jsem Váš inzerát, že hledáte lásku na celý život. Myslím, že jsem pro vás ten pravý, neboť
nikdy neměním své názory nebo postoje a co si jednou umanu, to také dodržím. Maminka mi dokonce vystavila pro
tuto příležitost Doživotní záruku, trvalé lásky s případným vrácením všech citových investic. I borci v práci
(kteří viděli Vaši fotografii) soudí, že Vám budu věrný už napořád a naší věčné lásce nic v cestě nestojí.
Vlastní fotografii jsem přiložil, aby i Vy jste si mohla udělat představu.“
Zadruhé, pokud by partner taky hledal lásku na celý život (což se tak nějak předpokládá), tak jeden z vás by byl
vysloveně nespokojen potom, co by pohřbil toho prvního.
„Najdu ji?“
Milá slečno, pokud chceš lásku na celý jeho život, pořiď si psa. Pokud chceš lásku na celý tvůj život,
pořiď si koníček nebo se dej na křesťanskou víru, ta to má celkem
vyřešené.
V této sérii o lásce budu taky předkládat své trapně jednoduché, povrchní, racionální, nezkušené a idealistické
představy o tom, jak by to mělo být:
Jak by to mělo být podle Dana?
Lidi by měli být s lidmi, se kterými je jim dobře. Když je jim spolu dobře i samotným (což chce často vyzkoušet,
podle fotky to, milá slečno, člověk nemusí hned poznat - i když skuteční/praví muži to prý dovedou poznat i
podle fotky zezadu), pak se nabízí myšlenka, zda vztah nerozvinout…
zde zapracuje Láska/Zamilovanost/Cit/Vášeň/Přátelství. Je super, když vydrží na celý život
(není super, když začne a za týden vás společně přejede vlak, to je trochu černé),
ale i kdyby trvala krásné dva měsíce, tak stojí za to! A zde se dostávám k moudru (doufám tajně, že je z mé
hlavy, ale dneska všechno co lidi vymyslí je jen kompilací):
„Opravdová láska kultivuje.“
Nemusí to být osudová, největší, první, poslední, věčná, vášnivá, silná, sadomasochisticky-fyzická láska, ale pokud
je pravdivá, tak vždycky dělá z lidí o trochu lepší lidi. Krátká láska tě připraví na větší lásku, jeden vztah tě
uvede do jiného. Chtít hned běhat vztahové maratony?
„Milí členové českého olympijského výboru, dosud jsem ještě nebyl ná žádných běžeckých závodech,
ale podle počtu svých zdravých údů věřím tomu, že bych se se ctí mohl účastnit letošních olympijských her,
abych sobě získal věčnou slávu. Ostatní závody považuji vedle možnosti reprezentovat Českou republiku na této
oslavě míru za zbytečné a bezvýznamné.“
Zmínil jsem tam spojení Citová investice… hmm to je, co? Zamysleme se. Je to předpoklad, že o něco přijdu
(resp. dobrovolně to odevzdám) při vstupu do vztahu, abych to za čas dostal zpět. Ano?
Pokud jsem s člověkem, se kterým je mi dobře a děláme příjemné věci, příjemnými způsoby, tak kde je to odevzdávání?
Vzájemně se přeci kultivujeme, jsme jako rostlinka a včelka (ne, ještě nejsme u sexu) - oba z našeho spojení přeci
máme těžit. Jestli ne, tak je něco zle… to neznamená vyměnit partnera ani hledat lepší květinku, ale zamyslet se,
kde je chyba. Ani jeden z parnerů by neměl být tlačen k investicím do mínusu, vzdávat se přátel, koníčků, svobody
slova a přesvědčení. Pojďme chápat citovou investici spíš jako když si dva hází míčem, já tobě, ty mě a ani jednoho
by nás nebavilo víc pinkat si proti zdi. A když si jednou přestaneme házet, tak můžem vzpomínat na to, jak jsme si
hezky zaházeli a jí hrát s někým jiným třeba mintonette.
Pro tenhle článek zatím stačí, příště se podívám na zoubek frázím o lásce.. třeba „Nemůžu bez tebe žít.“
rád bych se předem omluvil za zhoršení kvality tohoto blogu v příštích dnech. Vím, že přijdu o pár odběratelů a
nejspíš mi i klesne umístění ve vyhledávání... a pak už mi sem budou chodit jen vyhledávací roboti a spameři.
Chystám se napsat pár článků o lásce, ženách, vztazích, dobrých a zlých lidech, motivech a následcích a tak.
Články to budou hloupé (jeden bude mít to slovo i v názvu) a vyčerpají čtenáře i autora dřív než téma..
rozhodně nebudou ani přínosné, ale napsat je chci.
Pokud se v některém článku poznáte, pak je možná o vás. Nebudu kecat: ne všechna místa a osoby v mých textech jsou smyšlené.
Jako vždy platí, že komentáře vítám, každá věta je lepší než +1 ve statistikách návštěvnosti. //Ale stejně platí, že mažu co se mi nelíbí.
Všechno jsem to dělal jen krátce (počítám svůj produktivní život na cca 10 let) a v ničem jsem nebyl nejlepší. Něco z toho jsem jistě dělal i poměrně špatně (věřím si hlavně v kopání kanálů a instalatéřině - i když baterii nad dřezem jsem naposled vyměnil elegantně a spachování záchodu mi taky nedělalo problém).
Každá z těch věcí mě něco naučila, nějak mě rozvinula nebo mi ukázala kam nechci. V každé z těch rolí jsem zároveň udělal něco dobrého - míň či víc, ne všude mi bylo tak dobře a byl jsem tak skvělý, abych si zasloužil vytesat jméno do másla.
Nic z toho bych ale nemohl dělat, kdybych čekal na to, až to budu umět! Navíc, kdy bych se takové věci naučil... mnohem lepší je přistupovat k nové roli připravený a otevřený: "Ano, neumím všechno, ale jsem připraven se leccos doučit." Samozřejmě s tím souvisí i druhá strana mince: "Myslím, že na tu operaci srdce je ještě času dost, nejdřív bych se naučil pořádně vyndávat klíšťata." Nebýt nejlepší a mrvit věci není to samé.
Je težké se ohlížet a vidět, kolik věcí jsem opustil... ať je to Slunovrat, Hnutí, Klub-NET nebo třeba i Formtisk, moje bývalá práce, kde jsem rukama dělal hezké věci nebo Na Pohodu/GM5, kde jsem katalyzoval, kontroloval a využíval zážitky, ale bylo to třeba, už mi tam nebylo dobře nebo zkrátka byl čas se přesunout a posunout. Snažil jsem se minimalizovat hořkost, nasrání i špatné svědomí z odchodu a ne vždy se to povedlo... leckdy bylo bouchnutí dveřma zbytečně hlasité, ale asi i to bylo potřeba. Víme, že co začíná, taky končí.
Stejně jako na profesní role, je člověk nepřipravený i na ty životní, na partnerství. Ale ani tady nejde mít strach z neúspěchu a vlastní nepřipravenosti. I v partnerství člověk skáče do neprozkoumané vody a dopředu nikdy neví jak moc je třeba umět plavat, aby se neutopil a nebo jestli se mu nakonec nebude lépe hodit bruslení. Já to znám: Strach ze vztahu, strach z toho, že by nebyl tak dokonalý (že bych já nebyl tak dokonalý), jak by si zasloužila. Mám pocit, že mě to sleduje už dýl.
Když koukám zpět, jsem na sebe pyšný, ale zároveň jsem rozmrzelý a když koukám dopředu vidím, že furt je nad čím přemýšlet a hlavně - co se učit.
Tak co Verunko, je to pozitivní nebo negativní článek?
Milí, rozhodl jsem se nahradit hříčku napozadí webovky, oficiálním
českým národním tartanem,
který pro Česko navrhl Václav Rout (mimo jiné dudák a tanečník v kapele Czeltic).
