No zkrátka demokracie :-) Většina přehlasuje menšinu.
Žádné pookřání společnosti a rozkvět v příštích pěti letech jsem neočekával, ke knížeti se taky nemodlím a petice,
placky a facebooková hnutí proti Zemanovi mi přijdou mimo. Ale podepsal bych petici za to, aby pan prezident s nástupem
do nového úřadu změnil motto „Pravda vítězí“ na bonmot „Lež vám musí stačit, debilové.“
Jsem zvědavý jak se o tom budou učit naše vnoučata (jestli už se konečně začnou učit nedávné dějiny vlasti):
prezident byl ideový vůdce, který se dostal na hrad z dětské radosti mas
prezidenta tam dosadili politici, jako odměnu za jeho práci pro politiku a mocnější vrstvy společnosti
tam proklouzl z nasranosti národa a skepse poté, co ho namazali vlivní kamarádíčkové, lhaní a urážky byly jeho jedním okem mezi slepými kandidáty a jedinou volební kampaní
Většina mých kamarádů má nějaké webovky nebo online galerii, skoro všichni mají svoje profily na FB nebo g+ nebo linkedIn…
Hodně z toho je hostované: blog na bloggeru,
web na pise.cz,
galerie na rajčeti nebo picasawebu…
ti se tak trochu nechávají vláčet provozovateli, majiteli, mají prostor na webu půjčený a doufaj, že množství reklam nebo nepříjemností nepřeteče.
Ale někteří z nás si dali tu práci a udělali si vlastní webovky, třeba v něčem horší, třeba za trochu peněz.
V čem ale vlastní web vyniká je kontrola, možnost ovládnout ho. (viz Výhody vlastní domény)
Já nemám rád reklamy na cizí firmy (obzvlášť když jezdí, blikají nebo hrají), Paroubka a Fischera, captcha obrázky
a jezdící text a tak tu ani jedno z toho nemám.
Nemám rád google +1 tlačidlo
(dneska jsem zkoumal ten bordel, co to zanese na webovku je aby to vykreslilo čudlík a málem jsem plakal) a tak ho tady zkrátka nemám.
Milí odkaz - ano tak jednoduchá věc jako je odkaz - to je to důležité na webu a pak to, co na ten web přinesete sami,
vaše fotky, básniky, kód, eseje, ne lajkovací čudlíky, sledovací javascripty, fonty z googlu…
Pokud děláte firemní stránky a celý výkonný výbor vaší akciovky se rozhodl, že nezbytně potřebuje google +1 čudlík,
tak jim ho tam dejte, proč bysme ale měli kryplit svoje vlastní stránky? Opravdu je google plus čudl taková konkurenční výhoda,
abysme si zpomalili web a nechali své čtenáře i sebe sledovat?
Nedávno jsem četl web R. M. Stallmana, významného programátora (možná nejdůležitějšího)
a vůbec mi nevadilo, že není nastylovaný (nebude to proto, že by to RMS nezvlád :D )
Ano ano, je to takový výkřik, podle ankety z FB připravuju článek o jednoduchém šifrování a úvodu do vaření s danem :D
Každopádně: zamyslete se nad tím proč a co máte na webu a komu tím prospějete.
„Ještě jsi nepotkala toho pravého.“ „Ještě jsi nepotkal tu pravou.“
Ve slově potkat je nejspíš dvojsmysl… protože denně potkáváme hromady lidí, asi se tí zase myslí sex, jako obvykle.
To bylo drobné odlehčení. Teď zase k vážné práci. Dneska se kouknu na zoubek úsloví o potkávání toho pravého.
Budu se zabývat pouze láskou v užším slova smyslu -> v rámci partnerského vztahu.
Na této průpovídce jsou krásně vidět dva rozdílné (a asi i trochu protichůdné) názory na lásku. První tvrdí, že láska
je (mystický) stav, ve kterém se ocitneme, když najdeme tu pravou osobu nebo ona najde nás, láska je v tomto případě
otázkou osudu, štěstí a obvykle se na ni čeká. Druhý tvrdí, že láska je dovednost, schopnost, kterou rozvíjíme a
jakmile pak jsme připraveni a najdeme další připravenou osobu, pak spolu můžem vybudovat lásku.
Malý kvíz, zkuste si přiřadit následující citáty k těm dvěma názorům:
„Tvrdí vám, že když nenajdete toho pravého, tak jste v prdeli! Ale to je blbost, když to nebude on, bude to tamten a
když to nebude tahle budou to oni. Je nás tu miliony, jeden jako druhej, je nás na skladě příliš.“ -- Dylan Moran (volně zpaměti)
„To největší, co se kdy naučíš, je milovat a být milován.“
„Celý život hledáme někoho k lásce. Někoho kdo nás doplní. Vybíráme partnery a měníme partnery. (...)
A celou dobu si říkáme, jestli je někde, ten pravý, který hledá nás.“
„Cupid, ten malý největší nepřítel!“
Nebylo to těžké, co?
Abych to zkrátil :-) podle mě platí „ještě jsi nepotkal tu pravou“ jen pro synka dřevorubců na Aljašce,
který má ve třídě jen samé spolužáky. Pro nás, lidi v běžné středoevropské civilizaci je to výmluva a chlácholení.
Už jsme potkali mnoho lidí, se kterými bychom mohli žít šťastně a dlouho, ale nevšimli jsme si jich, nebyli jsme
připravení, ignorovali jsme náznaky a nebo jsme je zkátka nepokládali za partii - tohle platí i opačným směrem.
„Chtěl bych, aby to bylo děvče krev a mlíko. Blondýnka, s černou sametovou stuhou ve vlasech.“
„Jo, tak vy máte ještě požadavky na barvu vlasů! To se s tím ženěním rovnou rozlučte.“
Na druhou stranu není radno podceňovat to potkávání :-) To, že se sejdou dva lidi, kteří hledají totéž a proběhne
určitá zamilovanost, je super. Ušetří to spoustu času, ale na lásku dle teorie dovednosti stejně dojde jakmile
přejde první zamilovanost a opět se vrátí na kolej běžného života. Pak se často ukazuje, že jeden nebo druhý nejsou
připraveni udělat ústupky, bavit se o věcech, přijmout druhého jaký je a pustit ho k sobě blízko a podobně.
Asi jste správně poznali, že já jsem spíš fanda dovednostní teorie, nechci se spoléhat na štestí a dokážu si přiznat,
že chyba je ve mě. (Přemýšlím, zda psaní těchto článků není projevem těch chyb... no Max říká, že zbytečně moc přemýšlím :D )
No řekl bych, že stačí... „Takhle dlouhý tunel - je jako stvořený pro nějakou vraždu.“
Ty citáty tam nepíšu kvůli SEO, fakt ne, ale hlava mi to tam sama sází :D
Tak zase příště, drahý čtenáři.
Dneska přijde možná nejkontroverznější článek mé láskyplné série.
Jak jsem psal v prvním článku,
lidi spolu mají být, dokud spolu chtějí být. Tečka. Láska na celý život je krásná věc, ale je to výjimka a nikoli
pravidlo nebo právo.
Zní to hezky, ale věci se vyhrotí. Vezměme si vymyšlený případ, který se zakládá na realitě:
Maruška a Pavel spolu žijí pět let, mají se rádi, hodně toho spolu prožili, loni si ale na jednom z mnoha výletů Pavel způsobil vážné zranění a od té doby musí chodit o berlích. Ze své nové životní situace je v neustále ve špatných náladách, nenašel si nové koníčky, nechce se stýkat s přáteli, dřepí doma a hraje počítačové hry. Maruška no „nepoznává“, to není ten Pavel, kterého si našla a trápí se.
Otázka zní: měla by se s ním Maruška rozejít? Teď se každý lekne a řekne: „Samozřejmě že ne, právě teď potřebuje její podporu a pomoc.“ Dobrá, tak za jak dlouho? Jestli bude stále takový morous a zápecník se špatnou náladou, má s ním být dál, přestože jí s ním není dobře, vztah ji nekultivuje a nenaplňuje? Má odpoveď zní ne. (To už jste asi čekali, co?) Může podniknout pokusy vrátit ho zpět, pomoct mu. Ale nesmí se vyčerpat, nesmí to dělat z povinnosti. On už možná není ten člověk co býval a proto i on potřebuje jiného partnera a pokud by se se oba trápili (byť tedy čestně, do smrti spolu) nikomu tím neprospějí.
Vše se ještě více vykrystalizuje, pokud započítáme do rovnice děti... Jak by mohly vyrůstat děti v rodině,
kde jsou spolu rodiče z povinnosti?
Tak, jsem si na sebe upletl bič (nebo si nasral do hnízda?), protože teď to vypadá, že bych při své přítelkyni nestál.
Stál bych, dokud by sama bojovala a snažila se a dokud by měla to, proč ji miluju. Ale nebyl bych s novou, cizí ženou
a některé bitvy zkrátka nemůžu vybojovat za ni.
Minule jsem se opřel do citové investice, dneska se kouknu na další terminus technikus.
„Nemůžu bez tebe žít.“
Tohle je opravdu okaté. Mít ženu co by beze mě nemohla žít, rozhodně bych to po ní chtěl písemně a nejlépe s potvrzením od doktora.
Jaké odloučení časově a místně ještě dokáže vydržet a podobně. Zároveň bych od ní požadoval reverz, nerad bych byl
podezřelý z úkladné vraždy, resp. nerad bych za ni byl odsouzen. Myslíte, že pojišťovny už takovouhle lásku,
kterou nelze přežít, započítávají do pojistných rizik?
„Když mě opustíš, začnou mi uhnívat kořínky, tvrdnout polštářky a rozpouštět se vejčité váčky!“
(Vejčité váčky jsou v uchu.)
Ale vážněji: pokud někdo říká, že bez tebe nemůže žít je to lhář, buď lže jen tobě a nebo lže i sobě.
Jestli nelže, pak je psychicky v nepořádku a to je asi ještě horší. Ze vztahu musí jít vystoupit,
aby mohl být dobrý. (to zní jako moudro, dám to kurzívou) Ze vztahu musí jít vystoupit, aby mohl být dobrý.
Správně to má zkrátka být: „Já bych bez tebe mohl žít, ale proč bychom to měli dělat?“ Proč bychom se měli vyhýbat něčemu,
co je pro oba dobré a co může být ještě lepší?
