Už jsem byl...

Nedávno jsem si rekapituloval. Už jsem byl:

• instruktorem her
• instruktorem lanových překážek
• lektorem
• zdravotníkem
• grafikem
• vazačem diplomek
• prodavačem
• účetním
• instalatérem
• členem výkonných výborů
• a dozorčí rady
• garantem
• technickou podporou
• odborníkem na univerzitě
• fotografem
• designerem log
• webdesignerem
• sponzorem
• hudebníkem
• programátorem
• kopáčem kanálů
• poradcem snad ve všem
• vedoucím mládeže
• řešitelem projektu
• dokonce jsem připravoval sborník her
• a určitě jsem na něco zapomněl...

Všechno jsem to dělal jen krátce (počítám svůj produktivní život na cca 10 let) a v ničem jsem nebyl nejlepší. Něco z toho jsem jistě dělal i poměrně špatně (věřím si hlavně v kopání kanálů a instalatéřině - i když baterii nad dřezem jsem naposled vyměnil elegantně a spachování záchodu mi taky nedělalo problém).

Každá z těch věcí mě něco naučila, nějak mě rozvinula nebo mi ukázala kam nechci. V každé z těch rolí jsem zároveň udělal něco dobrého - míň či víc, ne všude mi bylo tak dobře a byl jsem tak skvělý, abych si zasloužil vytesat jméno do másla.

Nic z toho bych ale nemohl dělat, kdybych čekal na to, až to budu umět! Navíc, kdy bych se takové věci naučil... mnohem lepší je přistupovat k nové roli připravený a otevřený: "Ano, neumím všechno, ale jsem připraven se leccos doučit." Samozřejmě s tím souvisí i druhá strana mince: "Myslím, že na tu operaci srdce je ještě času dost, nejdřív bych se naučil pořádně vyndávat klíšťata." Nebýt nejlepší a mrvit věci není to samé.

Je težké se ohlížet a vidět, kolik věcí jsem opustil... ať je to Slunovrat, Hnutí, Klub-NET nebo třeba i Formtisk, moje bývalá práce, kde jsem rukama dělal hezké věci nebo Na Pohodu/GM5, kde jsem katalyzoval, kontroloval a využíval zážitky, ale bylo to třeba, už mi tam nebylo dobře nebo zkrátka byl čas se přesunout a posunout. Snažil jsem se minimalizovat hořkost, nasrání i špatné svědomí z odchodu a ne vždy se to povedlo... leckdy bylo bouchnutí dveřma zbytečně hlasité, ale asi i to bylo potřeba. Víme, že co začíná, taky končí.

Stejně jako na profesní role, je člověk nepřipravený i na ty životní, na partnerství. Ale ani tady nejde mít strach z neúspěchu a vlastní nepřipravenosti. I v partnerství člověk skáče do neprozkoumané vody a dopředu nikdy neví jak moc je třeba umět plavat, aby se neutopil a nebo jestli se mu nakonec nebude lépe hodit bruslení. Já to znám: Strach ze vztahu, strach z toho, že by nebyl tak dokonalý (že bych já nebyl tak dokonalý), jak by si zasloužila. Mám pocit, že mě to sleduje už dýl.

Když koukám zpět, jsem na sebe pyšný, ale zároveň jsem rozmrzelý a když koukám dopředu vidím, že furt je nad čím přemýšlet a hlavně - co se učit.

Tak co Verunko, je to pozitivní nebo negativní článek?